Čtvrťáci šli po stopách Oty Pavla do Buštěhradu

V hodinách literatury jsme probírali dílo Oty Pavla. Ve čtvrtek 12. prosince 2024 jsme se vydali s
paní učitelkou Pouzarovou po jeho stopách do Buštěhradu. Někteří vyjeli z Veleslavína, jiní ze
Zličína a na zastávce Buštěhrad jsme se všichni sešli. Pokračovali jsme sto metrů ve směru
autobusu. Ve dveřích Muzea Oty Pavla nás přivítala milá paní průvodkyně Jana Kopicová. Nejdříve
nám pověděla mnoho zajímavého z Pavlova života. Ota Pavel, vlastním jménem Otto Popper, se
narodil v Praze-Holešovicích. Jeho otec Leo byl schopným obchodním cestujícím. Dokázal prodat
ledničku i lidem, kteří neměli v domě elektřinu! Po vydání norimberských zákonů však o práci
přišel a nikdo ho nesměl zaměstnat. Malý Ota musel ukončit školní docházku. Rodina se
odstěhovala do Buštěhradu doufajíc, že zde válku snáz přežije. Chyba lávky! Bratři Hugo a Jiří, oba
židovského vyznání, byli v roce 1943 předvoláni do koncentračního tábora a tatínek Leo je
následoval koncem roku 1944. Ota ušel koncentráku, protože mu ještě nebylo čtrnáct. S maminkou
Hermínou žili v Buštěhradě a Ota pracoval v Kladně jako horník.
V lágru se Hugo seznámil s Arnoštem Lustigem a přátelství jim vydrželo celý život. Na rozdíl
od mnohých jiných měli Otovi příbuzní štěstí a přežili. Jen babička Malvína zemřela vysílením
cestou do koncentráku, nebyla zplynována, jak se Ota zmiňuje v jedné povídce. Po válce
buštěhradský dům prodali a koupili si domek v Radotíně.
Arnošt Lustig také zprostředkoval Otovi místo sportovního redaktora a ten doprovázel jako reportér
české sportovce do světa, až na zimní olympiádě v roce 1964 v Innsbrucku zapálil statek. Tehdy už
trpěl zvláštní formou maniodepresivní psychózy a bál se, že je lidstvo ohroženo. Sedlák naštěstí
nebyl doma a Ota ze statku vyvedl všechny živé tvory a sám šel bos sněhem jako Kristus. Soused
zavolal policii, a když ta zjistila, co bylo příčinou Otova počínání, odvezla ho do místního blázince.
Od té doby Ota pobýval v psychiatrických léčebnách až do své předčasné smrti 31. března 1973.
Pracovna Oty Pavla byla autentická, vedle psacího stroje lístky s poznámkami, připadalo nám, jako
by majitel jen na chvíli odešel… A pak už jsme procházeli kolem vitrín s fotkami, dokumenty,
dopisy, z nichž každý kus byl originálem. Při vyplňování pracovních listů jsme zjistili mezery ve
svých znalostech historie. Někteří si nepamatují přesné datum atentátu na Reinharda Heydricha.
Snad proto, že jsme dějepis měli jen rok a nedošli jsme až k moderním dějinám.Nakonec jsme
zhlédli film, který snad trochu vysvětlil jednu z příčin Otovy duševní nemoci. Ztráta blízkých
přátel, z nichž ten největší byl strejda Prošek.
Někteří z nás Pavlovy povídky zařadí mezi díla k maturitní zkoušce z českého jazyka a literatury.
A u zkoušky možná své znalosti doplní postřehy z návštěvy muzea.
Jiřina Pouzarová